Užívám si jízdu v prastarém, velkoryse tvarovaném modrém Chevroletu, který vládne šarmem starého boubelatého pána, sympaticky zapomínajícího zemřít, a který je zřejmě i proto nabit neobyčejnou touhou odvést mě až tam, kam prostě budu chtít. Jako by říkal „splním ti každý sen“, když se s rozvahou zavalitého seniora, který si nikdy špatně nežil, nakláněl tam a zase sem na mnohdy nebezpečně se klikatících cestách tam daleko v Karibiku.
Plním si svůj sen. Chtěl jsem prostě znovu navštívit ono již z dálky oduševněle působící muzeum amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye na Kubě, onen kdysi životem pulsující statek jménem Finca Vigía, táhnoucí se mírně zvlněnou krajinou v San Franciscu de Paula, maličkém městečku, vzdáleném zhruba 40 kilometrů od roztančené, temperamentní Havany, cudně zahalené do vůně tabáku, rumu a důkladně propocených těl, podstupujících každodenní zkoušku přežití pod silnými paprsky slunce, dopadajícími také na rozpálenou asfaltku, po které svižně pádíme.
Opálený řidič si během jízdy jakýmsi malým barevným ručníkem utírá zpocenou tvář, volant přidržuje pravým kolenem jen jakoby náhodou, kroutě přitom knoflíkem rádia, loudě melodickou salsu, která nás po chvíli osvěžuje víc než moje pořád ještě studené nápoje, jež sem tam upíjím, pečlivě ukryté v mém starém vojenském batohu, bez kterého si žádnou cestu za snem nedovedu představit.
Řidič zastavuje na kraji asfaltky, já vyskakuji z auta a hbitě mu vtiskávám několik barevných bankovek do bílé dlaně a potom už jen mávnu rukou za pomalu mizejícím a notně přitom kouřícím břicháčkem.
Přecházím silnici a pomalou chůzí se po chvíli dostávám až tam, kde jsem ráčil právě tento den spočinout. Procházím prostornou bránou, ukrytou ve stínu košatých stromů, platím u usměvavého výběrčího v uniformě konvertibilní měnou vstupné a pozvolna vcházím až tam, kde to mám tak rád. Finca Vigía, tak se to tady jmenuje a genius loci je právě tady znát a cítit. Ať už v lehce zvlněném terénu rozlehlého parku, umně protkaného chodníčky plnými zaoblených oblázků, vysypaných zcela jistě již za časů Hemingwaye, který se právě tady procházel a nacházel inspiraci, jež se i nyní nade mnou pohupovala ve formě lehkého obláčku plného tabákového kouře líznutého nenahraditelnou chutí dokonale nadpozemského Daiquirí.
Jasně, byl jsem tady už asi pětkrát, ale neměl jsem nikdy čas strávit ve Finca Vigía celý den. Až teď, a chci si to užít!
Nakoukl jsem do domu plného loveckých trofejí zvířat, které vášnivý Hemingway lovíval v Africe, zhlédl několik jeho zelených uniforem a kožených bot a dlouho jsem si prohlížel velkoryse působící jídelnu, kde se zcela jistě dobře jedlo, pilo a hodovalo. Moje oči spočinuly na jeho pracovním stole, kde kromě prázdných patron, vypreparované tygří hlavy a několika listů poznámek leželo spisovatelovo nezbytné razítko. A všude v domě knihy, devět tisíc knih, a jen jedna od českého autora, anglický překlad románu Karla Čapka RUR. Je dodnes v Hemingwayově knihovně ve Finca Vigía.
Zrovna jsem si prohlížel spisovatelův psací stroj, na kterém psal převážně ráno a vždycky vestoje, když jsem ji uviděl. Smála se mému užaslému pohledu, když jsem nakukoval otevřeným oknem do jednoho z pokojů, protože do samotných místností se návštěvníci nedostanou, mohou jenom nahlédnout.
Měla letním vánkem zvlněné havraní vlasy, oduševnělou indiánskou tvář a štíhlé dlouhé nohy vedoucí až do nebe karibské noci, přímo ke hvězdám. Najednou se mi rozšířily zorničky, to když jsem jakoby nenápadně zavadil o její vkusné, dokonale upnuté kraťásky a vmžiku pochopil tu nádhernou lidskou dokonalost v sepětí s energií, která nás v ten moment dozajista přesahovala. Naštěstí vládnu španělštinou, jazykem prodchnutým erotikou od a do zet. Mohli jsme si tedy povídat.
„Jmenuji se Luisa a jsem tady na studentské brigádě, jinak studuji medicínu v Santiagu de Cuba,“ podala mi ruku a já ucítil v dlani její hebké prsty, prodloužené o pěstěné nehty pokryté lakem barvy sedmiletého kubánského rumu, který jsem měl s sebou v batohu. „Já jsem z Čech a chci tady dnes strávit celý den s Hemingwayem. Potřebuji prožívat plynutí času, který turisté, kteří sem přijíždí a až příliš brzy zase odjíždějí autobusy, jednoduše nemají. Proč taky a kam spěchají?“ ptám se jí po chvíli. Krčíme rameny a míříme k jedné z laviček v parku. Chci si tam sednout a spočinout, ne jenom na chvíli, ale na celý tento boží den. Společnost Luisy mi ani v nejmenším nevadí, každopádně mě po chvíli bohužel opouští s tím, že tady musí být do pozdního odpoledne i pro ostatní návštěvníky muzea.
„Budu tady celý den jen tak sedět na lavičce a vstřebávat tu krásnou atmosféru,“ vysvětluji. Pozoruji její siluetu, zlehka se vlnící parkem plným palem, ale i zvláštních jehličnanů, jejichž aroma mi navozuje naštěstí jen lehkou alergii, kterou diskrétně plaším decentním douškem kubánského rumu, jehož sedm let zrání zřetelně cítím na jazyku i patře, mísím jeho vůni a aroma jehličnanů a jen tak jsem. Nic mě netíží, jen vstřebávám onen letní sedánek s Hemingwayem.
Blíží se večer a já jsem stále tam, zdá se mi, že najednou je mnoho věcí zřejmějších, čistších a zbavených mnohdy zbytečných obezliček všedních dnů. Jako by mi celý ten nádherný park, stromy okolo, tráva, všechny ty vůně tropů dávaly najevo, že právě tady začíná moje správná cesta, lákající mě jít kamsi nahoru schodištěm poskládaným z písmen a slov padajících na čistý list papíru přímo z Mléčné dráhy, tvořící svoji podstatu z každodenních prožitků, které když chybí, ubývá i mlhy Mléčné dráhy, hrozící stlačit vesmír na pouhý nehybný stereotyp.
„Za hodinu zavíráme a já budu mít volno,“ směje se na mě Luisa, šarmantně přitom pohazujíc hustou hřívou svých vlasů, připomínajících zpěněnou indiánskou krev dávných časů. Podávám jí skleničku vonící rumem, limetkou a místní šťávou. Připíjíme si na zdraví. „Mám pro tebe překvapení, je to vlastně takový nápad, a to hodně dobrodružný,“ říká mi po chvíli, pokládajíc přitom skleničku na lavičku, právě ve chvíli, kdy slunce zakryl bílý, lehce se pohupující mrak, tvarem připomínající onu zem, kam jsem přijel strávit celé léto.
„Pokud se chceš dneska v noci koukat na hvězdy dalekohledem, který má dodnes ve své pracovně Hemingway, můžeš to mít,“ tajemně zašeptala, držíc přitom v dlani levé ruky malý klíč od pracovny spisovatele, která byla v prvním patře onoho muzea a měla částečně prosklenou střechu. Nadšeně jsem souhlasil a za chvíli jsme se již tiskli k sobě, nenápadně schováni v kajutě jachty Pilar, kterou přes den okukovali zvědaví návštěvníci a se kterou Hemingway vyjížděl na širé moře chytat ryby. Kdyby nás chytli, měla by Luisa po práci a já bych měl moře vysvětlování, každopádně za takové dobrodružství stojí za to riskovat.
Karibská tma, prosycená blahodárnou vlhkostí, nás objala v momentě, kdy jsme potichu stoupali schodištěm do prvního patra domu, kde byla Hemingwayova pracovna. Byla v ní pohovka, stůl, židle a zmíněný hvězdářský dalekohled. Na stěně visel sytými barvami hýřící obraz, zachycující spisovatele s puškou v ruce, kterak téměř leží na těle mrtvého tygra, jehož před momentem skolil pochopitelně on.
Sedám si zlehka na pohovku, zatímco Luisa plní skleničky tekutou cukrovou třtinou, vonící celou pracovnou, bílým kubánským rumem Habana Club. Sedí přímo za stolem Hemingwaye, kde kromě malého psacího stroje a lampičky se zeleným stínidlem jsou postaveny v jedné řadě patrony do lovecké zbraně.
„Ten dalekohled přibližuje hvězdy úplně nenásilně, má citlivé spektrum,“ šeptám Luise, zatímco koukám přes skleněnou část střechy ke hvězdám. „Per aspera ad astra,“ dodávám potichu a protože španělština si je tolik podobná s latinou, Luisa rozumí.
Celou noc jsme koukali směrem ke hvězdám, pokorně, tiše a s dojetím a já chvílemi zřetelně cítil, že Hemingway je tam s námi, pozoruje nás s lehce potutelným úsměvem, leže přitom na malé pohovce, sem tam hledě na hvězdy, ale jen přes onu malou prosklenou část střechy. Dalekohled nám gentlemansky nechal v oné nezapomenutelné tropické noci.
K ránu jsme měli pocit, že se Hemingway sedě na pohovce a popíjeje Habana Club takříkajíc až do dna, zvolna s pomalu přibývajícím pronikavým ranním světlem začal vytrácet a naposledy se na nás usmál. Jasně, stačili jsme se rozloučit a bylo to dojemné loučení. Rozuměli jsme si beze slov a najednou jako by i nás to ranní světlo začalo rušit.
Potichu jsme odešli z pracovny i my a nechali všechny věci tak, jak byly, na stejném místě, obdařeni oním geniem loci, noční rozpravou za svitu tolika hvězd. Naposledy jsem se podíval na hvězdářský dalekohled a nasál atmosféru našeho odchodu do přicházejícího rána onoho dne.
Malou postranní brankou se nenápadně dostáváme ven z muzea a za malou chvíli již sedíme v dalším starém břicháčku, který nás veze zase o kousek dál.
„Ukážu ti Cojímar, je to maličké rybářské městečko kousek od Havany, určitě jsi tam ještě nebyla, když jsi z druhého konce ostrova,“ nabízím půvabné Luise pokračování našeho dobrodružství. A protože souhlasí, za chvíli se procházíme až tam, kde Hemingway chytal ryby, klábosil se starými rybáři za odlivu moře v typické námořnické knajpě, kde voní inspirace v každém vánku, za křiku racků a rybáků, tam daleko na Kubě.
„Zvu tě do té námořnické putyky, třeba se tam Hemingway dneska také zastaví,“ s úsměvem dodávám a ukazuji směrem k honosně působící restauraci, před kterou se vypíná v životní velikosti jeho fotka s obrovitým mečounem, dávno uloveným v moři. Luisa nadšeně souhlasí a mně se chce dnes jen to jediné. Spočinout ve vzpomínkách, vůních, úsměvech a smyslné živelnosti. Kdoví, možná se dneska večer do knajpy na jedno Daiquirí zastaví i náš vzácný noční společník, Papá Hemingway. Bylo nám s ním dobře.
Radovan Rybák
Přidejte odpověď