Autorské texty pro literárního agenta: Finkíta aneb o jedné tropické farmě na konci světa

Pokud by (ta) Finkíta byla názvem pro písničku, zpívalo by se v ní o tom, jak je příjemné po perném dni spočinout pod širokými listy štíhlých palem, zlehounka pozorovat ševelící háj opečovávaný spisovatelíčkem přímo na zahradě, které vévodí stromořadí vysokých banánovníků, jež jsou jeho nevyčerpatelnou spižírnou. Refrén by zněl poněkud oslavně a Finkíta by byla opěvována jako půvabná, romanticky laděná mulatka s černými vlasy dlouhými jako lány vzrostlé kukuřice, které byly každého večera zavlažovány chladivou studniční vodou, bez níž na modré planetě, jak známo, není života.

Jenomže Finkíta není písničkou, ale reálnou finkou, jak hispanohablantes nazývají každičkou farmu, ukrytou v hájemství přírody, která vládne rukou tvrdou, ale spravedlivou, nám všem.

„Nikdy se mi nestalo, že by mě slunce sežehlo svým spalujícím žárem,“ vyprávěl spisovatelíček za poledního vedra domorodci, který přijal pozvání na silnou kávu, ještě bublající varem v maličkých porcelánových šálcích, postavených na „zahradním“ stole, jak nazýval místo, kde rád psal i odpočíval, často klimbající v houpacím křesle, koupeném za pár babek v Santa Fé. Právě tam tak rád jezdil na kole, až na písčitou pláž, kde dával za dost dozvukům svědivých projevů atopického eksému, kterým trpěl od dětství, ale jenom v Evropě.

„Tady ne, tady mám kůži správně elasticky nataženou a promazanou kapičkami potu, které mi dávají zapomenout na všelijaké francouzské krémy, které mi nikdy nepomohly, ale stály majlant,“ se smíchem pravil opálenému domorodci a vzpomínal na svého prima lékaře, stařičkého primáře, který mu v ordinaci kdysi dávno radil toto: „Buď budeš celý život užívat mastičky, které pochopitelně mají vedlejší účinky, nebo se odstěhuj do tropů,“ řekl mu napůl v žertu a spisovatelíček se podle toho zařídil.

„No a od té doby, co jsem v tropickém pásmu, tak díky zdejšímu podnebí, se konečně necítím jako ve skafandru,“ vysvětloval domorodci a dodal, že celá jeho vysušená kůže stahovala jeho tělo, právě tak jako skafandr, ačkoliv mnohokrát dobře promazané nejrůznějšími druhy mastí.

„Připadám si v tropech 24 hodin denně, jako bych měl na sobě aspoň centimetr drahého krému, vždyť se pořád potím, sprchuji, potím, koupu v moři, sprchuji, potím a tak pořád dokola,“ se smíchem se svěřuje a po chvíli povídání nad tím, jak překonávat trable života daruje domorodému přítelíčkovi starou bednu, jak označuje zaprášený televizor, na který se stejně nekouká.

„Díky, udělám radost své rodině,“ radoval se domorodec a spokojenost i tentokrát zavládla na obou stranách. „Win to win, tak to mám rád,“ rozloučil se spisovatelíček s domorodcem a po chvíli se uvelebil v houpacím křesle, to aby dál a dál tahal za tajemné nitky fantazie a nekonečně dlouho psal o své Finkítě, kterou tolik miloval. Že si u toho zapálil voňavý doutníček, na kterém bylo decentními písmeny napsáno Cohiba, netřeba dále zmiňovat.

Kterak za spisovatelíčkem přišla slečna Juliet

Inu, zachvěla se zem i v tom ráji pozemském, jak o oáze klidu a míru mluvíval mnohdy rozevlátě naladěný spisovatelíček a jednoho dne se zatoulala k Finkítě šarmem a noblesou obdarovaná slečna Juliet. Nedalo jí to a hodnou chvíli pozorovala pro ni neznámého campesína, sedícího u stolu na rozkvetlé zahradě ve stínu rozložitých listů palem, pokuřujícího štíhlounký doutník, ubalený zrovna nedávno na stehně sličné koketky z fabriky Partagas, jak psal a psal.

Byl podvečer a jeho poněkud stařičký notebook mu osvětloval tvář zarostlou vousem, obrýlenou neznatelně jemnými obroučkami nekonvenčně laděných brýlí, na rtu s přilepenou viržinkou, ze které spokojeně potáhl po napsání každého dalšího odstavce.

„Hej amigo, ty tuláku po hvězdách, prodej mi ten kokosový ořech, který teď spadl na zem,“ pravila za plotem polohlasem slečna Juliet a nenápadně se na spisovatelíčka usmála. Měla pravdu a slyšeli to oba, před malou chvílí se kvůli své tíži samovolně utrhl velký kokosový ořech, který se zaduněním spadl na zem, jen pár metrů od campesína, píšícího pod palmou. Slyšel tu ránu také, samozřejmě, ale nenechal se rušit od dalšího šmodrchání svých vět a souvětí, zahalených v průsvitné mlze svojí fantazie. Mladé ženy za plotem si všiml až teď, usmál se a nejprve uložil onen text, který by již stejným způsobem podruhé nenapsal. Protože to věděl, počínal si pečlivě a až poté se na tu ženu usmál a pravil:

„Co byste řekla tomu, kdybych vám ten kokosový ořech daroval, nechci vám ho prodávat,“ řekl polohlasem a zamířil k nenápadné brance plotu, aby ženu na malou chvíli pozval do svého hájemství, když už si to asi přeje ten vzrostlý strom, který dobrovolně pustil na zem ono coco – objemný ořech plný kokosového mléka, které dokáže dodat energii a chuť k životu tak, jak to žádný energetický nápoj v plechovce jaktěživ nesvede. A protože žil kdysi dávno v srdci Evropy, v té staré, mnohdy poněkud myšlenkově zakonzervované dámě, věděl o tom své.

Juliet chvíli otálela, ale jen tak na oko a ze slušnosti, aby pak s noblesou sobě vlastní vplula do rozkvetlé zahrady, kterou její hostitel opečovával s péčí řádného hospodáře, chtělo by se napsat poněkud právnickou mluvou, které však již spisovatelíček příliš nerozuměl. Nedivte se, od doby, kdy kdysi dávno studoval ony zákruty mistrně zakroucených paragrafů a jejich promazané kličky, uplynulo ve Vltavě, na jejímž břehu stojí důstojně působící, starobylá budova jeho Alma Mater, příliš mnoho vody.

Tajemství do rána hořících ohňů, které nehasnou

Juliet se ani nenadála a za pár chvil již seděla pohodlně usazena na dřevěné, robustně působící židli, kterou ji noblesně nabídl Spisovatelíček, kterého svým zvoláním vyrušila z lyricky laděného psaní, kdy do vět vkládal slova, která chvíli předtím našel jakoby náhodou na rozkvetlé zahradě Finkíty, jen tak pohozené na čerstvě pokosené trávě. To ona ale vskutku netušila, jasnovidectvím se nezajímaje.

„Víte, Juliet, každý spisovatel by měl žít tam, kde mu to zlehka a dobře píše, kde se probouzí s pokorou a vděkem na posteli snů, kochá se prvním svůdnými paprsky slunce a s kávou vonící skořicí usedá ke stolu, aby dopsal to, co mu včera v noci napověděl pozvolna hořící oheň, “ začal poeticky splétat věty ve zvonivé španělštině, která ani náhodou nebyla jeho mateřským jazykem. Rád ji však používal a pokorně přijímal každičkou opravu od všech těch, na které mluvívaly matky již od plenek řečí, kterou přijal za svou. Psal však zásadně česky, tím složitým, až geniálně nastaveným jazykem, který poprvé uslyšel kdysi dávno, z úst své mamušky.

Juliet ho mlčky pozorovala, cítíc přitom rozléhající se klid ve svém nitru, který nenásilně přicházel, podobající se silné vlně mořského příboje, který plaví svým já nenápadnou písečnou plážičku zapadlého remízku, ševelícího svou šumnou melodii všem těm, kteří umí naslouchat.

„Ten spadlý kokosový ořech nás dva propojil snad rychleji, než kliknutí myší na ikonku srdce, navádějící uživatele internetu na stránky prestižní seznamovací kanceláře,“ culil se campesíno na Juliet, která se nechávala ovívat vánkem odpolední mořské brízy, která sem foukala od blízké mořské zátoky, přirozeně se přitom ladící na další spisovatelíčkovo svůdné poetické vyprávění. Pokračoval pěkně zostra, říz vyprávění však mnohdy střídala laskavá melancholie.

Kterak česká mačeta zkrášlila karibskou Finkítu

„Tuto mačetu, kterou dodnes používám, jsem si přivezl kdysi dávno ještě z Československa, měl jsem tehdy již koupenou farmu, snil jsem a představoval si v té studené Evropě, jak tady budu jednou žít,“ usmíval se campesíno, zatímco v jedné ruce držel dlouhou mačetu, dobrý metr dlouhou, kterou vytáhl z koženého pouzdra, upevněném za opaskem se stříbrnou sponou a dvakrát promáchl ocelovou čepel tetelícím se horkým vzduchem.

Juliet se zastavil dech, s respektem sledovala počínání svého hostitele, který ji najednou připadal mnohem více mužnější, než když seděl za stolem a psal a psal. Ve zdejších krajích milovaly ženy muže plné síly a rozhodnosti a takovým se jí nyní jevil i obratně si s mačetou pohrávající Spisovatelíček. Ten slyšel zrychlený dech ztepilé návštěvnice Finkíty, cítil jiskření ve vzduchu i proud molekul, které se samovolně šířily prostorem mezi ním a jí.

Zdálo se, že jim to zpříjemňuje čas klidného odpoledne, které bylo těhotné nápady, jež se vynořovaly odněkud z nevědomí, které jitřilo přítomnost a dodávalo ji punc věčnosti. Když polehoučku zapadalo slunce, campesíno pár údery mačetou osekal kokosový ořech, ostrým koncem mačety jej otevřel a vzápětí ho galantně podal překvapené Julietě.

„Plastová brčka se na karibské farmě nevedou, nejsme turisti a tohle dozajista není tvůj první kokosový ořech, kterým se hodláš osvěžit,“ zvolal poněkud nahlas campesíno a vzápětí sledoval, jak zkušeně si s coco počíná domorodá dívka, která po žádné plastové náhradě vážně netoužila.

Pramínek bílého mléka jí tekl po bradě, když lačně nasála tekutinu, bohatou na látky, které žádný energetický nápoj z plechovky jednoduše nemá a její tělo po chvíli cítilo to vzepětí a sílu, které ji dodala laskavá matka příroda. Poté položila jazyk na otvor v ořechu a podala coco Spisovatelíčkovi.

„Nechala jsem vám aspoň pár deci, tak na vzpruhu a na zdraví,“ usmála se a podala mu ořech do široké dlaně. „A teď si půjčím tu ostrou mačetu a provětrám vzduch zase já,“ dodala a natáhla svoji snědou paži po zbrani.

Finkíta se pozvolna ponořila do tmy a noc byla mladá.

Konzumní společnost má svoje mouchy, slečínko

Juliet nakonec usnula v sítí, která byla vysoko zavěšená mezi kmeny dvou stromů v přilehlém sadu Finkíty a protože v noci nebyla zima, nýbrž snesitelné karibské teplo, pohodlně se v ní vyspala. Byla to její první noc na farmě.

„Jakpak ses vyspinkala, děvčico,“ moravsky hlaholil na rozverně působící mulatku postarší campesíno, který na svůj věk zdaleka nevypadal, v ruce nesl tác a na něm dvě ranní kávičky. Noblesně se přitočil k Julietě, šálek kávy položil na dřevěný zahradní stůl, který stál nedaleko ohniště, ve kterém ještě sem tam plápolaly mihotavé plamínky včera zažehnutého ohně.

Ta kulisa byla neopakovatelně opravdová a i samotní komáři se jí zalekli a odletěli pryč, definitivně v momentě, kdy Spisovatelíček položil na žhavé uhlíky natrhanou trávu, která rostla v mangovníkovém háji Finkíty. Její kouř komáři nesnášeli, čehož si campesíno všiml dávno předtím, než ho poctila svou návštěvou snědá mulatka, kterou na Finkítu přitáhla rána padajícího kokosového ořechu. Stalo se tak včera, ale oběma se zdálo, že se znají daleko delší čas.

„Proč vlastně nežiješ v Evropě, v tom ráji konzumu a bydlíš na farmě, mezi palmami, tak daleko od civilizace,“ zeptala se ho Juliet, usrkávajíc hlasitě silnou arabiku z porcelánového šálku, na jehož dně byl vyrytý nenápadný nápis Made in Czechoslovakia.

„Konzumní společnost má svoje mouchy, slečínko a někdy jsou to pořádné masařky,“ utrousil s úsměvem campesíno a nezdálo se, že by na Finkítě, obklopen banánovníky a remízkem mangovníků nějak trpěl.

„Připadal jsem si tam jako kus steaku, který je zabalený v umělohmotné krabičce s odsátým vzduchem, v dokonalém vakuu, uložený někde v mrazícím boxu a připravený k prodeji“ snažil se jí campesíno vysvětlit nevysvětlitelné s tím, že jiskru v oku neměl tam, ale až na Finkítě, když mu kokosové mléko teklo po bradě a jeho pramínky se mu vplétaly do plnovousu, protože se jaksi zapomíná holit. Stal se z něho barbudo, tedy vousáč, který, když se rozesměje, jeho bílé zuby na moment osvítí prostor jako rozevlátá křídla vlaštovky, která instinktivně letí směrem ke hvězdám.

Spisovatelíček příliš dobře vědět, že nemá cenu Julietě cokoliv vysvětlovat, protože životní zkušenost je nepřenositelná. Musí se prožít, aby jí člověk pochopil. Vyslechnout si jeho zkušenost může kdokoliv klidně tisíckrát, ale bez prožitku na vlastní kůži, to bude pořád nic. Proto si jenom mlčky užíval toho ranního rozbřesku u sem tam praskajícího ohně, popíjejíc kávu a kochajíc se rozverně-upřímnou vesničankou, které vrtalo hlavou, proč se ten bláznivý campesíno nechce nechat rozmazlovat konzumem, když může a třeba až k smrti?

„Tady cítím, že žiju,“ chtělo se mu vykřiknout, ale ztlumil v sobě ten tryskající esprit života, deroucí se z jeho hrdla a dále nerozmělňoval ono tajemství, kterému zvědavá Juliet hodlala přijít na kloub. Nutno dodat, že času na zkoumání života tohoto vousáče, pohodlně usazeného na Finkítě, měla habaděj.

Santería zahalená v tajemné mlze energií

„Vůbec na ten kus dřeva, který někdo v noci hodil přes plot na farmu nesahej,“ vykřikla Juliet a campesíno se vylekal tak, až málem upustil tác s šálky vypité kávy a udiveně se podíval na rozčílenou mulatku, která se jala hledat rukavici a pak pomocí dvou dřevěných násad hodila ten do ruda obarvený kus dřeva daleko za plot Finkíty.

„To je Santería, zdejší náboženství, původem z Afriky, na našem ostrově jsou tyhle čáry máry hodně rozšířené. Ten kus obarveného dřeva nedaleko zápraží Finkíty znamená, že ti někdo nepřeje štěstí,“ vysvětlovala Juliet a byla hodnou chvíli v zajetí zádumčivosti, zatímco campesíno se její reakci zprvu polekal, nyní se jí však pod vousy usmíval.

Každopádně šel dovnitř stavení a ve své knihovně, kterou považoval za svoje zákoutí klidu a míru, o které každodenně pečoval a v rámci možností tuto oázu sílil tím, že do ní přidával stále další svazky knih, ať už v češtině, nebo ve zpěvné hispánštině, nalezl encyklopedii v zaprášených deskách, kde se právě o tomto náboženství psalo. Pozorně se začetl do knihy, která mu začala osvětlovat mysl více, než stará petrolejová lampa, kterou mu před časem věnoval Andrecito, ten dobrý přítel z Čech. Mihotavé světlo, které mu na moment dovolilo číst, mu připomínalo fakt, že poznání na tomto světě je zahaleno tajemstvím nekonečnosti. Inu, jal se jím obohatit i v případě Santeríe.

„Jedná se o náboženství, které mísí katolicismus s kulty západoafrického etnika Yoruba. Tato víra vznikla kdysi dávno v oblastech kolonizovaných katolickými mocnostmi a osidlované západoafrickými otroky,“ četl pozorně campesíno, který se posléze dozvěděl i to, že mezi místa s opravdu značným vlivem Santeríe patří nejenom Kuba, kde se nachází Finkíta, ale třeba i Dominika, Panama, nebo i vzdálenější místa, jako je Venezuela společně s Brazílií. Plus další země s velkou hispánskou populací, jako jsou například Spojené státy.

„Santería je přísně hierarchická. Nejvýše stojí síla, nebo jakýsi univerzální Bůh, který proniká vším stvořeným, Olodumare. Jeho energie se nazývá Ashé,“ vykládal již zjevně poučený Spisovatelíček své domorodkyni, protože si věty ze zaprášené knihy zapsal pořádně za uši a určitě i do paměti a po chvíli pokračoval. Juliet ho pozorně poslouchala, protože čáry máry nebrala nikdy na lehkou váhu, na to byla příliš inteligentní a až moc spjata s matkou přírodou od nejútlejšího dětství.

„Na nižší úrovni stojí bohové, takzvaní orišové, kteří vládnou různým aspektům světa. Ti také dohlížejí na to, aby každý smrtelník naplnil to, pro co byl zrozen,“ dodal campesíno a zvědavě se podíval na Juliet s tím, že by rád věděl, pro co byl na tomto světě zrozen právě on?

„Toho se vůbec neboj, orišové na to dohlédnou,“ přesvědčivě na něj pohlédla Juliet a on si docela náhodně a zrovna teď vzpomněl na jednu příhodu, která se mu přihodila kdysi dávno ve staré Evropě. Jak se mu zdálo, zážitek mohl souviset právě s tím, co se nyní dozvěděl z poněkud archetypální reakce jeho domorodkyně, která na Finkítě zrovínka dělala to, co měla vskutku nejraději. Popíjela mléko z čerstvě spadlého kokosového ořechu a tato hojnost ve spojení s energií ji naplňovala klidem a jistotou. Ostatně, jako každou ženu. Campesíno pro ní měl připravenou historku, která se tak trochu hodila k Santeríi i k jeho životu. Pozoroval žíznivou Juliet, která kypěla zdravím a pustil se do vyprávění.

Nalézt smysl svého života aneb dojít k osvícení

„Ještě v Evropě jsem jednoho pošmourného odpoledne navštívil numeroložku, která už před časem mojí dobré známé předpověděla mnohé z toho, co se jí potom přihodilo v životě,“ začal pozvolna vyprávět svoji příhodu s tím, že kromě jiného ho étericky působící vědma ujistila o tom, že na konci svého života dojde k osvícení.

„Moc jsem ji tehdy nerozuměl, tak jsem se jí zeptal, co tím osvícením jako myslí,“ smál se pod vousy campesíno a byl spokojený, že Juliet ho se zájmem poslouchala, dokonce si odložila na stůl kapesní mačetu s elegantní dřevěnou rukojetí, protože přestala osekávat jeden z čerstvě nalezených kokosových ořechů, jehož obsah hodlala se samozřejmostí sobě vlastní brzy vypít, a to do dna! Ale až po chvíli, jen, co se dozví, jak to bylo dál?

„Vysvětlila mi to krátce a úplně jednoduše, až prý budu pořádně starý, tak pochopím smysl svého života,“ dodal a podíval se na Juliet, kterak jí to sluší, když mu bystře naslouchá, podobně jako liška, která za nočního šera poslouchá zvuky lesa, aby věděla, kam bezpečně a jistě povedou její příští kroky.

„Dost jsem se nad tím zamýšlel a pochopil jsem, že smysl svého života ještě stále neznám. Nejsem tak starý, ale už teď mě to tajemství láká znát, ale je na to ještě čas,“ popisoval jí své pocity a zářil přitom štěstím, protože si ten „starý mudrc“ jasně uvědomoval, že většina lidí na sklonku svého života smyslu svého bytí nerozumí a nedojdou k tomu požehnanému osvícení, které jako na počmáraný papír ve tmě, nebo v lepším případě v pološeru nekompromisně vrhne světlo pochopení. Proč to kdysi bylo tak a nebylo to onak? Proč jsem se narodil zrovna do této země a žádné jiné, proč jsem v ní měl tyto lapálie a jiné nikoliv, proč jsem oslovil zrovna tuto dívku, která mi ukázala, jak se létá vesmírem a tamta kráska se mnou vůbec nemarnila čas? A já s touto jakbysmet?

„Těch otazníků je příliš moc na jeden lidský život, drahá Juliet,“ povzdechl si campesíno, těšíc se na to, až ke stáru pochopí. Alespoň jeho vědoucí numeroložka ještě ve staré zemi ho o tom ubezpečovala.

„Pak už to budu vědět a budu moci umřít, ale na to je času dost, má drahá domorodkyně,“ elegantně se kolem ní obtočil, z kapsy vytáhl papírovou krabičku sirek, jednou z ní škrtl o povrch krabičky a s labužnickým pohledem si zapálil další ze svých provoněných doutníčků.